Demotivační fejeton – uzlíky v podání Věrky

Uzlíky v podání nemehla MĚ

Tak jste mě všichni navnadili. Vojta má krásné tažené sýry, všichni si o nich povídáte a všem vám to tak jde, já mám teď chvíli volněji, a tak proč taky nezkusit nitě? Už se mi přece jednou povedlo mít tažnost – sice už je to dávno a bylo to náhodou, ale teď se to určitě povede. A tak ráno pasteruji mléko – je ze čtyř dojení, tak pro jistotu, a v 10:45 očkuji mléko od našich koz.

Dávám jogurt, a mléko mám 40° teplé. Za půl hoďky dávám syřidlo, a v poledne krájím. Říkám si, že proč bych sýr nejdřív vyndavala na plachetku aby se slepil, a pak strouhala, když ho můžu nechat zakysat v syrovátce, a ušetřím dva kroky? A tak udržuju teplotu, měřím pH a těším se na superhladké a pěkné kulaté nitě, které mají všichni na fotkách a určitě se mi povedou.

V půl čtvrté je pH 5,6, ve čtyři 5,4, jenže musím odejít ven, a tak nejdřív panikařím – to mi určitě překysá! Následně se uklidním, přecedím sýřeninu přes cedník, a v tenké vrstvě ji rozložím na plech v lednici. Za 5 minut je studená, a tak doufám, že to bude v pohodě. Do kuchyně se vracím až v deset večer, sýřeninu donesu do tepla a měřím pH – 5,8. Přemýšlím, jaký má vliv teplota na hodnotu pH, a po zahřátí na 40° zjišťuji, že celkem zásadní, pH je 5,2.

Paráda, zkusíme tažnost. Trhá se to, počkám. Po půl hodině se pořád trhá, ale už míň. A tak si počkám ještě půl hoďky. Teď už se táhne pěkně, tak zkouším tahat nitky. Popravdě spíš provázky. Nebo ještě líp – motouzy.

Sýr se sice tahá krásně, ale moje ruce ho přetváří na něco, co spíš připomíná nopkovou přízi na pletení… Navíc zjišťuji, proč se sýr má nejdřív spojit a pak nastrouhat. Kousky sýřeniny velikosti lískového oříšku v syrovátce se zaprvé špatně loví, s tím mi pomůže cedník, ale zadruhé se špatně prohřívají. Trvá to dlouho, než mají všechny dostatečnou teplotu, a tak musím čekat celkem dlouho, než se roztaví a spojí. Za chvíli projde okolo mamka, a ptá se, proč z toho sýru dělám šňůrky? Říkám, že to je schválně, že takhle to má vypadat. Za chvíli projde okolo brácha, chvíli se na mě dívá, a posměšně se ptá, proč si máčím ruce ve vřelý vodě? Tak ho opravuji, že není vřelá, ale že má jen 75 stupňů, načež si stejnou otázku položím taky. Proč si dobrovolně ničím ruce, když to nemá kýžený výsledek?

No nic, zhruba nataháno, zchlazeno, nasoleno, a co s motouzkama teď? Copánky jsou moc dlouhé, velké a na košt neohrabané, udělám uzlíčky, moc se mi líbí a na zobání budou super. Jenže ouha, ta nopková příze, kterou jsem udělala, se dělí na jednotlivá vlákna. Uzlíky sice udělat jdou, ale nejdou utáhnout a ani ukrojit tak, aby se nerozpadaly. Chjo. Mléka bylo 5 litrů, uzlíků (spíš modrchelů) je plná miska, ale samotné tahání a šmodrchání mi zabralo víc než hodinu a půl. Chuťově jsou dobré, ale na to kolik jsem u nich strávila času by měly být výstavní, a ne takové, které ani nevyfotím. Sláva mým spolužákům, kteří sýr posuzují chutí a ne očima, a kteří se o podivně natvarovanou hmotu rádi a rychle postarají 🙂

Vyčerpávající informace, které se týkají pařených hnětených sýrů lze najít v tištěném občasníku Mlékonoš. Mlékonoš lze zakoupit zde.